Jak to se mnou bylo
Svědectví – jako Pavel?
Když se tak dívám zpátky na svůj život, vidím jakousi podobnost s životem apoštola Pavla. Tedy lépe řečeno s životem Saula, protože se jedná o podobnost v době před obrácením a v jeho průběhu. Byla doba, kdy se Saul horlivě stavěl proti křesťanům a podobné to bylo i v mém životě zhruba od 12 do 20 let věku. Rozdíl je v tom, že Saul tak jednal z „náboženské“ horlivosti a já jen z holivosti „ateistické“. Můj život byl v tomto směru ovlivněn dvěma hlavními aspekty. Prvním byla výrazná osobnost ředitele naší vesnické školy, který byl velmi rozhodným ateistou a komunistou. Neopomenul jedinou příležitost, kdy mohl toto své přesvědčení přenášet na své žáky. Druhým aspektem bylo sledování života „věřících“, v mém případě tedy pouze starších žen ubírajících se z kostela – hlavním tématem jejich rozhovorů byly pomluvy. Tím bylo jen podpořeno tvrzení našeho horlivého pana ředitele, že „víra v Boha je jen berličkou pro slabochy a církev jen spolkem pokrytců“. V mém případě jediným věřícím člověkem, vůči kterému byl nasměrován můj odpor ke křesťanství, byla moje babička. Chovala jsem se k ní velmi tvrdě a mnohdy se mi „povedlo“ dohnat ji k pláči. Dnes už vím, že právě ona patřila k těm, kteří brali víru vážně a měli bázeň před Bohem. Dokonce jsem přesvědčená, že to byla ona, kdo se za mě vytrvale modlil, i když jsme si o tom po mém obrácení už neměly možnost promluvit díky jejímu vysokému stáří a pokročilé skleróze. V posledních týdnech jejího života jsem však byla jediným člověkem, kterého poznávala a oslovovala jménem.
Jak a kdy tedy došlo k mému obrácení? Až do svých 20 let jsem si žila poměrně spokojeně bez Boha. Jediné, co mě vždycky střídavě trápilo a rozčilovalo byla nespravedlnost ve světě kolem. Hledala jsme nejspíš i nějaký „smysl života“, i když bych to tehdy takto nenazvala a ani nepřiznala. Po maturitě jsem měla to štěstí, že jsem mohla nastoupit na místo, o kterém jsem jako vášnivá čtenářka vždy snila – do knihovny. Protože však pocházím z Vysočiny a práci jsme sehnala v Brně, bylo to poněkud komplikované s dojížděním. Proto jsem nakonec po roce uvítala možnost pracovat jako družinářka na ZŠ v rodné vesnici. V knihovně jsem tehdy navázala přátelství s jednou kolegyní, a to se později ukázalo jako velmi důležité. Po školním roce stráveném v družině jsem se začátkem prázdnin vydala do Brna, abych tuto kamarádku navštívíla. V knihovně jsme se od ostatních bývalých kolegyň dozvěděla „tajuplnou“ zprávu, že Jana čte poslední dobou nějaké „divné“ knihy a vůbec je nějaká „divná“ a ať prý se jí na to zeptám. Jelikož jsem se v té době zajímala o jógu, zdravou výživu a některé okultní věci, myslela jsem si, že by to mohlo být něco podobného. Když mě po práci doprovázela na autobus, bez rozpaků jsem se tedy zeptala. Její vyprávění o hledání smyslu života, návštěvě jakési evangelizace a vydání života Bohu mě sice trochu překvapilo, ale všechny její otázky typu „Cítila jsi někdy prázdnotu života? apod.“ jsem statečně odrážela, možná i s mírným pohrdáním. Až do jedné chvíle! To už jsme se nacházely na autobusovém nádraží a každou chvíli měl přijet můj autobus. Dodnes nevím, co přesně v tu chvíli říkala moje kamarádka, ale o to přesněji vím, co mi řekl Bůh. A tady je možná další podobnost se Saulem – ostatní v tu chvíli určitě nic neviděli a neslyšeli, ale já jsem viděla na obloze světlo a slyšela laskavý hlas, který ke mně promlouval o tom, že Bůh je živý, má mě rád a stojí o mě. Do autobusu jsem nastupovala s pláčem a celou cestu jsem mluvila s Bohem, který se mi dal takto zvláštním způsobem poznat. Vlastně jsem se poprvé v životě modlila, i když mě to nikdy nikdo neučil. Domů už jsme přijela ne s pláčem, ale s úsměvem a šokovala jsem svoji maminku razantní změnou svých postojů a chování a to především k babičce. Velmi brzy mě Bůh vedl k tomu, abych si sehnala Bibli a během prázdnin jsem ji celou poprvé přečetla. Začala jsem navštěvovat skupinku věřících a pak i nědělní bohoslužby AC Brno. Jana mě zásobovala další křesťanskou literaturou a jezdila občas na návštěvu. Společně jsme stále víc udivovali moji maminku překypující radostí, jejíž zdroj nechápala. Byla sice na rozdíl ode mě vychovávána k víře v Boha, ale díky svému fyzickému postižení vůči němu již v mládí zahořkla. Hodně jsem se za ni modlila a také jsme spolu o Bohu mluvily. Po nějké době se naskytla možnost, aby se jela se mnou podívat do shromáždění. Tam šla s pláčem na výzvu dopředu a cestou domů mohla s úsměvem vyznávat, že už chápe, odkud se bere ta radost!
Můj život s Pánem pokračoval dál a dělo i děje se v něm spousta více či méně zajímavých věcí, ale to by vydalo na několik dalších stran svědectví. Protentokrát to tedy snad postačí.
...
(Marcela, 28. 3. 2009 19:58)